Potřebujete zjistit více informací o možnostech léčby? Potřebujete pomoc s řešením problémů souvisejících s nemocí nebo léčbou? Chcete s námi sdílet svůj životní příběh? Ozvěte se nám, rádi Vám pomůžeme.

Podívejte se na úžasná videa Zuzky!

Klára, 39 let

Snažila jsem se o nemoci nepřemýšlet a zvládat vše, co jsem dělala do doby, než mi pan doktor sdělil diagnózu. Na nemoc se přišlo až ve fázi metastáz a byl to hrozný šok. Původně jsem si myslela, že za mými obtížemi se zády stojí jako u každého druhého špatné držení těla a sedavé zaměstnání. Všichni z mého okolí mi říkali, jak jsem silná a energická. Starala jsem se o domácnost, děti a manžela. Navenek to tak opravdu vypadalo, ale koloběh všedních povinností mě strašně vyčerpával. Dnes už si uvědomuji, jak jsem se neustálou prací snažila vše podvědomě vytěsnit. Uzavírala jsem se sama do sebe a pomoc druhých odmítala. S manželem jsme se od sebe nakonec vzdálili natolik, že od nás odešel. A já jsem se zhroutila. Až díky kamarádce Janě, která byla vždy poblíž a připravená pomoct, jsem navštívila psychologa a následně začala chodit na pravidelnou terapii. Mluvit o čistě osobních věcech s cizím člověkem nebylo vždy snadné, ale ve finále se mi moc ulevilo. Bojuji dále a vážím si každého dne, kdy mohu být se svými dětmi a vidět je dospívat.

Věra, 73 let

Dlouho jsem měla pocit, že u lidí v mém věku už každý s nemocemi počítá, a proto nikdo nemůže rozumět tomu, v jak bezvýchodné situaci se nacházím. Přitom se mi rakovina vrátila po 12 letech. Vše ještě zhoršovalo, že jsem velmi introvertní typ a nechtěla jsem být svému okolí na obtíž ani cítit, jak mě lituje. Nicméně jednou v čekárně na onkologii si ke mně přisedla taková temperamentní paní v podobném věku jako já. Hodně mluvila a živě gestikulovala, až jsem měla pocit, že je toho na mne příliš. Nedala si vymluvit, že musím přijít na některý ze srazů onkologicky nemocných žen, které pravidelně navštěvuje. Nakonec jsem jí to musela slíbit. Dnes jsem velmi vděčná za to, že podobné organizace existují a já se překonala a na sraz opravdu dorazila. Poprvé jsem si mohla o své nemoci promluvit s někým, kdo chápe, čím procházím, a řeší podobné situace. Konečně jsem získala pocit, že na to nejsem sama. Od té doby chodím pravidelně.

Simona, 51 let

Do svých čtyřiceti šesti let jsem vedla naprosto obyčejný a klidný život. Pracovala jsem jako účetní a vychovávala dvě dospívající děti. Když mi paní doktorka oznámila výsledky vyšetření, nesesypala jsem se. Až jsem překvapila sama sebe. V duchu jsem si jenom neustále opakovala, že příležitostí zhroutit se a brečet bude ještě spousta, ale nijak mi to nepomůže. Jediné, co mě v tu chvíli napadlo, bylo, že přestanu jíst a pít, protože přece nemá cenu živit mrtvé tělo. Druhá myšlenka byla přesně opačná. Půjdu do hospody a opiju se, koupím si cigarety a začnu kouřit a jíst budu tak, až budu mít dva metráky. Nakonec jsem neudělala ani jedno. Za svůj život jsem si nesčíslněkrát ověřila, že nemá cenu dělat hlouposti, kterými stejně nakonec ublížím jenom sama sobě. Že ze všeho nejdůležitější je dobrá psychika. Rozhodla jsem se toho držet i nadále, protože tu chci být dlouho pro své děti. Od přírody jsem velmi komunikativní, takže o nemoci mluvím s každým, kdo je ochotný poslouchat. Známým i kolegům z práce jsem přinesla letáčky o rakovině a ještě před operací jsem je nechala osahat si nádory, aby o nich měli lepší představu a nezanedbávali prevenci. Hodně mi pomáhají děti a manžel, nejlepší kamarádka, procházky přírodou s naším psem a kurz keramiky, na který jsem se konečně rozhodla přihlásit. Samozřejmě také lékaři, bez kterých bych tu dnes už nebyla, a také členství v pacientských organizacích ONKO Unie a Kapka 97, ve kterých jsem poznala spoustu úžasných žen. V září to bude pět let a zatím se daří mít metastázy pod kontrolou.

Bára, 34 let

Dobrý den všem.
Rozhodla jsem se, že sem napíši, i když mě osobně se rakovina netýká. To ale neznamená, že s ní nemám své zkušenosti. Moje nejlepší kamarádka v 29 letech onemocněla karcinomem prsu. Původně nebyl nádor v levém prsu nijak veliký a zasaženy nebyly ani uzliny. Doktor doporučil operaci, ale manžel mé kamarádky jí to nakonec rozmluvil. Prý je mladá a má hezká prsa, tak co kdyby zkusili nějaké méně radikální řešení. Náhradní léčba ovšem nezabrala a původní nádor, který by šel lehce operovat po čase metastázoval do celého těla, takže se už nedalo nic dělat. Ráda bych tímto apelovala na všechny rodinné příslušníky i blízké, aby si uvědomili, jak moc jejich názor a přístup ovlivňuje postoj ženy k celé léčbě! Jak důležité je zjistit si všechny informace a poslouchat doporučení lékařů. Protože pozdní lítost je ta nejhorší…

Dana, 42 let

Stejně staré kamarádce se dvěma malými dětmi diagnostikovali onkologické onemocnění rovnou ve stádiu metastáz. Dozvěděla jsem se to pár dní předtím než jsme šli na naplánovanou společnou večeři. Strašně jsem se bála o čem si budeme povídat, v létě se mají stěhovat a já měla pocit, že o budoucnosti nesmím vyslovit ani slovo a vážila jsem pečlivě všechno, co jsem vypustila z pusy, což k dobré atmosféře nepřispívalo. Pak to prolomil můj manžel svou „neotesaností“ s dotazem: „Tak co, jak to vypadá s vaším stěhováním, už balíte?“ Ledy se prolomily a my jsme prožili hezký večer, protože najednou šla nemoc stranou a my jsme povídali jako normálně pokaždé. Proč to píšu – nikdy jsem si neuvědomila, jak je těžké a zároveň důležité otevřeně mluvit s přáteli (i rodinou) a nebát se považovat nemoc, byť tak hroznou za součást života a užívat si každý den co nejlépe to jde.